Sednu a čtu - Hraba, Vladimír. Kristus vprostřed nás

 SEDNU A ČTU

HRABA, Vladimír. Kristus vprostřed nás. Výklad liturgie a malá liturgika Církve československé husitské. Královehradecká diecéze Církve československé husitské. Hradec Králové. 2018.

Jako konvertita z Římskokatolické církve jsem si knihu zakoupil hned ze dvou důvodů. Prvním důvodem byla snaha získat hlubší a strukturované informace o československé liturgii a druhým důvodem bylo získat je od ověřené autority. Pátral jsem v nakladatelství Blahoslav a objevil jsem tuto knihu od vysvěceného kněze, autorizovanou hradeckou diecézí a když v úvodu autor sám sebe identifikuje jako člena týmu teologických autorů diecéze, neváhal jsem.

Liturgii Církve československé vnímám jako plně nedoceňovaný poklad nejen samotné církve, ale jako významné religionistické dědictví celého slovanského okruhu národů. Je první a snad jedinou čistě slovanskou liturgií a ačkoliv vychází v základních konstrukčních rysech z tridentské liturgie Římskokatolické církve a liturgie Jana Zlatoústého, Farský a jeho spolupracovníci jejím prostřednictvím vyjádřili to nejpodstatnější co je přivedlo až k odluce z dvacátého roku. A tím je popření konfesionalismu vzniklého z nominalistického vnímání církve, ale i dogmatu, jako verifikovaného zachycení Pravdy, božského Logu, jak na straně římsko-katolické, pravoslavné, protestantské, reformované ale i utrakvistické. Pro Farského, zvláště po tzv. pravoslavné krizi, pramení reformace z univerzalisticky realistického nazírání dějin spásy. Odmítá jednotlivé denominace a jejich mravně věroučné pozice, odmítá i koncept permanentní reformace a nahrazuje je viklefovsko-husovým konceptem církve a jejího učení jako společenstvím kristových učedníků napříč časem a konfesemi poznávajících boží vůli v souladu s poznatky všech oborů lidského poznání, jak scholastické, s výjimečným korektivem svědomí! Církev československá je bytostně antikonfesní, protože obsahy víry nevztahuje k etalonu zjevené pravdy, ale k stále aktualizované úrovni poznání přijímané v pokoře před Boží velikostí. V oblasti liturgické je to opuštění dogmatického determinismu svátostných úkonů a jeho nahrazení oslavou přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista. Opuštění koncepce opakování Kristovy oběti, jako magicko-kultického rituálu, odehrávajícího se výhradně mezi obětujícím knězem a jahvistickým Bohem Starého Zákona a jeho nahrazení žití svátostí, sdílené víry v zaslíbení emauzského večeřadla o Jeho přítomnosti. Farský, který přijal liturgické schéma známé již z Didaché, zcela záměrně tridentský ritus rozšířil o ekumenické prvky liturgie řeckého Východu, aby tak rozmělnil germánskou, protireformační liturgii 16. století. V tomto pohledu je zcela irelevantní srovnávat farského liturgii s liturgií Říma nebo Východu. Farského liturgie je projevem křesťanské svobody, ve které je jakákoliv zdrojová podobnost nedůležitá, protože jako jediná odmítá augustiniánskou maximu Alex orandi sit lex credenti svazující podobu liturgie s dogmatickým purismem. Liturgie není špicí věrouky, ale špicí víry ve zmrtvýchvstalého Krista. Farského liturgii vnímám jako pokus o vyjádření základních axiomů nové církve. Oddanou modlitbu společenství křesťanů, křesťanů hledajících, pokorných a milujících, křesťanů věřících v Kristovo zaslíbení jeho přítomnosti v dialogu víry a svátostných úkonů. Věřících v Krista vprostřed nás.

V zakoupené knize jsem se ale o tomto významovém posunu nedozvěděl vůbec nic. Kniha je koncipována jako učebnice liturgie. Faktografický obsah je vysoce erudovaný a obsáhlý, o čemž svědčí i bohatý citační aparát. Autor provází čtenáře jednotlivými částmi tridentské mše Římskokatolické církve a upozorňuje na odlišnosti v liturgiích CČSH. Jednotlivé části katolické mše jsou důkladně představeny a dogmaticky ošetřeny včetně symbolických konotací, které jsou osvěžující a poučné, ALE svébytnost liturgie československé církve fakticky ignoruje. Představuje jí jako parciální pokus české katolické moderny ze začátku 20. století přiblížit římskou liturgii českému živlu. Proti názoru autora nelze nic namítat, naopak! Vždyť to byla právě neochota smířit se s agresivním konfesionalismem a názorovým redukcionismem Pia X. co vedlo k smíchovskému sněmu, ale opomenutí okolností, časové tísně, nedostatku zdrojů, zkušeností i funkční církevní organizace, které vedly k převzetí konstrukce římské mše, je nespravedlivé vůči bratrům zakladatelům i vůči jejich pokračovatelům a především zavádějící, jak bylo řečeno výše.

Další výhradu musím vznést vůči teologickému ukotvení autora. Ten argumentuje pro obětní pojetí svátosti oltářní (mše svaté) a tvrdí (str. 165 nebo 169 ale i jinde), že takto byla vnímána i samotným Farským. Celkově tento příklad dobře zapadá do myšlenkové koncepce knihy. Ta vyznívá jako průvodce římskokatolické liturgie a její adorace v komparaci s alternativní formou liturgie unionistické denominace ze začátku 20. století. Proti této koncepci svědčí i odmítnutí nabídky Benedikta XV., která spočívala de facto v uznání privilegií utrakvistické církve ze 16. století. Kdo chce pochopit původ jednotlivých liturgických úkonů a předmětů nebo historii tridentské a částečně pravoslavné bohoslužby Jana Zlatoústého, tomu kniha poskytne bohatý studijní materiál, ale pro mě, který jsem podle názvu v knize hledal kérygma o československé, svébytné liturgii, byla kniha zklamáním. Bez povšimnutí nemůžu ponechat i celou řadu zřejmých nepřesnosti ve výkladu katolické liturgie. Od konstatování, že tridentský ritus je nejrozšířenější formou bohoslužby římské církve, až po tvrzené ekumenické vnímání "zpřítomnění" Kristovy oběti, jako prvku spojujícího ŘKC a CČSH po II. Vatikánském koncilu. Jsem překvapen určitou částí duchovních CČSH, kteří, jak je patrno z jejich výpovědí inklinují k teologickým pohledům římskokatolické církve. Domnívám se, že z pohledu římkokatolické dogmatiky i Kodexu kanonického práva, nemůže tato církev připustit pluralitu víry. Vychází ze zcela jiného konceptu křesťanství než je koncept opravného hnutí pod vedením Karla Farského. Zdá se mi, že ekumena je v duchu nominalistického konfesionalismu licitací o ústupcích. CČSH si ale dle mého mínění vybrala cestu překlenující věroučné rozdíly, neboť je nahlíží z vyšší perspektivy, sub specie aeternitatis. Domnívám se, že to je ta pravá budoucnost křesťanství. Můžeme jí vysledovat v průběhu staletí české reformace. Buďme na ni hrdí. Kristus nám nesliboval plné kostely, slíbil nám, že budeme solí země. Kéž jí jsme!