Boj se zlem ve středověku i dnes
Boj se zlem ve středověku i dnes
Brandýs nad Labem a novodobí Husité
- Pavel Fogl -
Dne 3. února si v našem církevním sboru v Brandýse připomeneme šestisté výročí masakru husitů německými havíři v Kutné Hoře. Příběh je dobře znám z učebnic dějepisu. Husité, kteří se dobrovolně vzdali katolickému vojsku věrnému Zikmundu Lucemburskému v Chotěboři, byli přes sliby a přísahy zaručující jim bezpečný odchod z obleženého města, zajati, z části bezprostředně upáleni ve venkovských stodolách a zbytek odvlečen do Kutné Hory, kde byli předáni německým havířům, kteří je ještě živé svrhli do opuštěných štol. Zavražděno bylo přibližně 700 bezbranných mužů, žen a dětí.
Po porážce první křížové výpravy se husitská vojska pokusila upevnit svoje postavení i ve východočeských městech. Obsadila posádkou Chotěboř, ale po týdnech ležení začaly docházet potraviny a tak se velká část vojska rozhodla vydat pro zásoby a nadále se ve městě nezdržovat, aby svým pobytem nebyla pro měšťany přítěží. Po odjezdu husitské posádky oblehla Chotěboř vojska příznivců Zikmunda Lucemburského a pod příslibem ušetření obyvatel i vojenské posádky, získala bez boje jeho kapitulaci. Měšťané, kteří ještě včera vítali husitské bojovníky jako své ochránce, po vstupu katolíků do města zcela otočili a zajaté husity pomáhali odzbrojit a podíleli se i na jejich vraždění. K totální změně postoje postačily chotěbořským dva měsíce a ozbrojená armáda nepřítele v jejich městě. Takových radikálních změn postojů můžeme v dějinách našich zemí vidět bezpočet. Máme však mezi nimi i ty, kteří svůj postoj i před hrozbou smrti nezměnili, nezradili a nesli následky svého rozhodnutí. 6 let před chotěbořskými dokázal nezměnit názor M. Jan Hus o rok později jeho přítel M. Jeroným Pražský.
Příběh krutosti z naší české historie může pro nás mít ale překvapivě aktuální poselství. Husitská historie je již od Bílé Hory na našem území desinterpretována. Ale i tehdy žili na tomto území lidé jako my - muži, ženy, děti. I oni tehdy, jako my dnes, byli stavěni před životní rozhodnutí, měli stejné emoce, žili v naději i se stejným strachem.
Dnes je těžké domýšlet, co by se stalo, kdyby husité vyčkali návratu svých spolubojovníků a bojovali s přesilou katolického vojska. Stejně tak je zbytečné ptát se, proč husité tehdy vzdali obranu opevněného města. Snad, aby ochránili měšťany před utrpením obléhání a pomsty v případě prohry? Protože věřili přísahám rytířů vynesených ve jménu společně uctívaného Boha? Protože měli strach? Podstatné je, že všichni, kdo se tenkrát vzdali, ať již z jakýchkoliv pohnutek, byli bez milosti pobiti. Tragické vzdání se zlu pod zárukou slibu záchrany života nás ostatně v našich dějinách provázela i později (Mnichovská zrada 1938, Rozmetání pražského jara 1968).
Po přečtení tragické chotěbořské zrady si můžeme položit otázku. Jak se ve chvílích strachu o život, o práci, o cokoli, chováme v našich životech my? Držíme se pravdy nebo raději pro zachování klidu ustupujeme zlu? Husité v Chotěboři zjistili, že s lidmi rozhodnutými vraždit se nedá smlouvat. Obecně, zlu se nelze vzdát a doufat v jeho milost. Zlu se nesmí ustupovat, ani se mu podbízet. Se zlem je nutné za každou cenu, vždy a všude bojovat. Ať už se náš boj jeví jakkoliv ztracen, ať jsme plni strachu a stojíme osamoceni proti celému světu nebo ať jsou naše motivace pro přijetí porážky jakékoliv, zlo zůstane zlem a nesmíme věřit, že z kapitulace před ním, může vzejít cokoliv dobrého.
My křesťané víme, že zlo nemá absolutní moc. Víme, že bylo poraženo a zmrtvýchvstáním Krista prohrálo. Zlo je živeno jen naším strachem a strach často samotou. Ale Kristus vstal z mrtvých a bude tu s námi podle svého slibu až do konce všech časů. Je tu, mezi námi. Právě teď a právě tady a dává nám sílu nepodléhat strachu a samotě. To bylo řečeno 3. února 2021 ve sboru Církve československé husitské v Brandýse při 600. výročí připomenutí památky smrti stovek mužů, žen a dětí.